Můj příběh
5.listopadu 2008
Už delší dobu u nás v ulici si Ukrajinci staví nebo spíše přestavují dům. Mi nejsme zrvna bohatí, takže nežijeme ve vile. Jsme taková normální rodinka. Kupujem si ty nejdůležitější věci a potom si dokupujem věci, ze kterých máme radost. No v naší ulici žijí lidi kteří mají kočky. My jsme měli taky dvě. Jedna se jmenovala Mary a její kotě se jmenuje Vlasta. Jenže od tý doby co jsou v naší ulici ti Ukrajinci nám mizejí od tamtud kočky. No a Mary už se nám ztratila.
Předcházející den jsem byla na procházce, a jelikož je naše Vlasta tvrdohlavá a doprovází mě všude, tak i tehdy nezklamala. Jenže už nepočítala s tím, že i v lese někdy projede auto. Chudinka se lekla a utekla. Druhý den se už nevrátila na oběd, což není v jejím zvyku.
Už jsem se vrátila ze školi a začla jsem uklízet nádobí a potom jsem vytírala atd. Najedou mi zazvonil telefon. Volala mi mamka. Zvedla jsem telefon a pochlubila jsem se mámě jak jsem uklidila. Nasledující věta mě bouchla silou trola do srdce. Mamka mi řekla, že Vlasta už se nevrátí. Já jsem tomu nechtěla uvěřit a tak jsem mamku přemluvila, abych jí šla hledat. Tak jsem vzala naše dva psi a vyrazila jsem. Prošla jsem až na konec lesa a po pomalém docházení hlasivek jsem pustila psy z vodítka at se taky proběhne. Když jsem tak na ně koukala došlo mi, že kůň by mi nikdy takhle nepomohl, nerozuměl by mi a nikdy by se mnou nešel jen tak ven bez pamlsků a bez ustavičného hlazení.
Začla jsem s nimi dovádět a hrát si. Potom jsme šli domů. Následovalo sundání plakátů koní ze zdí a polepení plakátů se psi. Mám i nový e-mail a můj život se změnil.
Vlasta se nám ještě ten večer vrátila. Nekdy si myslím že Vlasta chtěla abych si uvědomila lásku ke psům. No a tak za to, že teď miluji psi vlastně může koťátko.
